4.LEDEN 2017 - ÚŽAS
Sudých dnů se začínám bát. Před dvěma dny byl den ve znamení slova KALAMITA, dnes dokázal svou sílu ještě povýšit...
Ani jsem nepotřeboval budík. Ráno mne vzbudil výjezd hasičů za zapadlým autobusem ve sněhové závěji. DEN KALAMITA č.2 je tu, pomyslel jsem si a z okna lehce zkontroloval sněhovou nadílku. Paráda, nálož to byla na naše poměry opravdu silná. Hned jsem se těšil na lopatu a koště...
Rozhodl jsem se ale, že mi to příroda rozhodně nijak neznechutí. Vezmu to od rána z vesela a ono se to celé snese daleko líp! Při cestě do práce jsem si tedy vychutnával křupání sněhové pokrývky, pozoroval sněhové čepičky na pouličních lampách a postupně doslova žasl nad schopnostmi některých lidí. Stopy cyklistů ve mě totiž vyvolávaly opravdový úžas. Já jsem rád, že kloužu směrem práce bez pádu a hrdinové na bicyklech dokáží brázit bez dotyku nohou zasněženou krajinu. Chtěl bych toho cyklistu vidět naživo. Cirque Du Soleil by určitě mohl závidět.
Pracovní den byl protkán příběhy našich spoluobčanů na téma velkých překvapení. Třeba, že v lednu chumelí. Že sníh klouže. Že ty letní gumy na autech nejsou to pravé a tak podobně. Nehod bylo plno, kolon a nervozity také. Stejně tak i telefonátů. Jak je jako možný, že v noci chumelilo a ten sníh je jako na chodnících a silnicích furt. Dokonce i v osm ráno! Úžas číslo dvě byl na světě. Kam jen ty lidi schovávají rozum.
Poslouchat čtveřici důchodců u oběda bylo jak z hloupého filmu: "Tak jsem ti ráno v šest vstal a vyhrnul si sníh ze zahrádky. Jen co jsem udělal hromadu před brankou, projel traktor s radlicí a zase mi to hodil na branku," svěřoval se první. "To jsou voni. Já mám pocit že to dělaj naschvál! Člověk to sotva vyhrne, už mu to hoděj zpátky," přidal se hned druhý. "Nechápu, proč to nehrnou furt před sebou a do strany to nevyhoděj až za městem." "Nebo by to mohli sbírat," nechtěl zůstat po zadu třetí. Celý to dovršil do té doby jejich čtvrtý kolega: "Přesně, tohle by se za komunistů nestalo. A to jsem si úplně jistej, že ten s tou radlicí čeká, až to vyhrneš a hned vyrazí, aby tě pořádně nakrnul!" Málem jsem se udusil polévkou. Kam ty lidi na tohle chodí?
Třetí úžas mi připravilo podvečerní brouzdání na internetu. Domů jsem dorazil krásně promrzlý, vyhrnul sníh a zanořen do deky jsem zkoumal internetové zprávy. Kromě sněhových příběhů nejrůznějšího typu a taky i kouzelných fotografií se sněhem z míst, kde si ho nikdo ani nepamatuje, zahltil lid český svět internetu opravdu galaktickým problémem na téma "leták Lidlu". Celá země řeší, že zboží tam doporučuje černoch! Marketingově asi paráda (řeší to přece všichni a slovo Lidl je u každého internetově činného), lidsky je to děs běs. Společnost se nám hned krásně rozpůlila na dvě rovnocené party: obhájce a odpůrce, kteří do krve obhajují svou pravdu proti těm druhým. Jedny obviňují druhé, vzduchem lítá rasismus a xenofobie a to na obě strany.
Je až k úžasu, kam se náš život a společnost mění. Před pěti lety by nikoho nenapadlo takový leták vydat. Před pěti lety by se v našich médiích v reklamách "neevropan" neobjevil a ne proto, že by tu vládl rasismus. Před pěti lety by nikoho nenapadlo černocha, rudocha, žluťocha, modrocha či kohosi vůbec řešit. Jsou to paradoxy. U jedněch aby se člověk bál říct, že mu je úplně jedno, kdo má jakou barvu pleti, či šikmost očí. U druhých zase, aby se bál říct, že je čech, miluje svou českou zemi, českou řeč a je hrdý na svou historii... Vždy si jen vzpomenu na svého dědu a jeho slova, která rok od roku nabízí syrovější pravdu: "Čím déle bude od velké války, tím více na sebe budou lidi zlí a hnusní... bohužel je k rozumu vrátí, a k uvědomění si vzácnosti života přiměje, zase jenom válka. Snad se toho, můj milý Pepíku, nedožijete..." Vrací se mi do myšlenek tyhle dědovy věty čím dál častěji... Bohužel.