29.LEDEN 2017 - VÍDEŇ
Do třetice jsem ve svém životě zavítal do rakouské metropole. Vídeň je pro mne magickým městem. Stala se první metropolí západního světa, do které jsem měl tu možnost zavítat.
Poprvé jsem se do Vídně dostal v prosinci 1989, těsně po slavném pádu socialismu v autobuse plném studentů. Pamatuji si, jak jsme byli ze všeho tehdy unešeni. Z šedivého Československa do tehdy nablýskaného kapitalistického Rakouska. Navíc o vánočním čase. Vídeň pro mne tehdy byla jak z jiné planety. Navíc jsem nakoupil kazeťák - dvojče a přijel úplně nadšený.
Letošní i loňský pobyt má společného jmenovatele - atletiku. Díky ní, jsem se do Vídně mohl 2x vydat. Letos navíc s přespáním a dnem, který měl být i poznávacím. Příroda však hodila pomyslnou překážku v podobě velkého mrazu. Jako kdyby četla mou knihu a včerejší kapitolu věnovanou odhodlání přepážky překonávat.
Už ráno po odchodu z hotelu bylo zřejmé, že na dlouhatánské procházky to zrovna komfortní den nebude. Mínus osm stupňů Celsia na celodenní turistiku po městě ideální není. Přesto jsme se nechtěli nechat odradit a vše zahájili BELVEDEREM. Jak trefně poznamenal Jakub: "Teda v létě, teple a za bzučících včel to tu musí být být nádhera." Kulisa zámečku uprostřed velkoměsta je díky rozlehlé zahradě nádherná. Vymrzlé stezky se zledovatělými kalužemi však dávaly jasně najevo, že kdykoliv tam bude lépe, jen ne dnes.
Následoval přesun ke stavbě, která bere dech STEPHANS DÓMU. Katedrála svatého Štěpána je úchvatnou vídeňskou dominantou. Když jsme k ní došli a s údivem shlédli její výšku, měli jsme za sebou téměř dvě hodiny sibiřského počasí ve Vídni. Protože jsme byli dvacetičlenná skupina, nastal ten nejvhodnější čas na trochu individuálního zahřívání: "Hele dejme každý někde nějaký ten štrůdl a kávu nebo čaj. Sejdeme se za hodinu tady u U!" zavelela trenérka Jana a každý bez nějakého složitého přemýšlení vyrazil za teplou židlí a stolečkem.
My jsme s rodinou a pár dalšími zamířili do nejbližší kavárny s jasným cílem: SACHER DORT! Je to sladké peklo plné čokolády a trochy marmelády. Znám daleko lepší cukrářské výrobky, ale když Vídeň, tak jedině "Sachr". To bychom si neodpustili. Druhé výživové pomůcky - tedy vídeňského řízku - jsme si užili až až včera, protože co jiného navaří správný Čech na dalekou cestu do baťohu? Jedině řízky!
V jednu hodinu "u U", tedy vstupu do vídeňského metra, jsme se sešli téměř na minutu všichni. Ačkoliv zejména u mladší generace další představa výletu nijak nadšení nevzbuzovala, tak Jana měla jasno: "Do odjezdu vlaku máme čtyři hodiny. Jedeme metrem do SCHÖNBRUNNU! Kupte si v automatu dva lístky, zpátky pojedeme na HAUPTBANHOF." "Ten Hauptbanhof je taky něco strašně zmrzlý?" ozval se nenápadně Martin, ale dostal rychlou odpověď od vedle něho stojícího Tomáše: "Ne vole, to je hlavní nádraží!"
Brblání mládežníků přeci jenom trochu ubral fakt, že v metru bývá teplo a tedy i na tomto přesunu může být něco pozitivního. Do slavného Schönbrunnu jsme dorazili rychleji, než jsme sami tušili. Chvíli po půl druhé jsme stáli na obrovském vstupním nádvoří a trochu s údivem poslouchali Janino: "Sejdeme se tady u brány ve tři. Můžete si projít zahrady, nebo muzeum dětí." Hodinu a půl bude asi hodně, říkal jsem si prohlížeje mapu obrovského parku a nesměle navrhl: "A co skleník? Tam by mělo být teplo ne? Palmy ho přece potřebují..."
Ani jsem neočekával velkou odezvu od zbytku výpravy. S rodinou jsme však skleníky riskli a nelitovali jsme. Záměrně jsem si u papájového stromu vyfotil teploměr - úžasných 32 stupňů Celsia. "Na tuhle fotku se budeme dívat venku cestou na nádraží," zavtipkoval jsem směrem k Marušce, ale její pohled mne příliš nepřesvědčil o tom, že je atmosféra dostatečně odlehčena.
Vidina vlakového nádraží s vytápěnou budovou jakoby zapříčinila rychlý přesun na HAUPTBANHOF. Cesta utekla velmi rychle a nám zbývalo do odjezdu vlaku něco málo přes hodinu. Vyplnit čas ve vyhřáté budově jde velmi snadno. Tady se nespěchá. Tady se v klidu čeká...
Prošli jsme všechny druhy občerstvení. U dvou jsme dokázali objednat nám neznámá jídla. Překvapeně jsme je dokázali i zkoumat a pak i poctivě spořádat. Eura jsou fuč, pojďme na nástupiště. Vyšlo to téměř na minuty.
Vlak přijel na čas. Slabé tři hodiny cesty na nádraží Pardubice jsou pomyslnou tečkou za vídeňským příběhem. Mohl bych ho doplnit ještě o nespočet zážitků s mluvou v němčině a angličtině a také třeba slovní hrou v kupé, kdy jsme bavili ostatní spolucestující. Ale o tom někdy příště.
Zkrátka a dobře: VÍDEŇ se prostě vydařila! Doufám, že budu mít další příležitost se tam ještě někdy v budoucnu vrátit...