24.LEDEN 2017 - GENERÁL
"Nejezděte do Prahy" přečetl jsem si, když jsem se vrátil z Prahy. No to bychom měli. "Po bitvě je každý GENERÁL", to určitě každý zná. Já to měl dnes, jak kdybych si měl tenhle slogan vrýt do paměti do konce života.
Začalo to ještě za tmy, když jsem vyrazil na vlakové nádraží do Pardubic. Vzhledem k budování veledíla nazvaného "PŘEDNÁDRAŽÍ", je veškeré okolí nádražní budovy v mírném presu. Parkování na kdysi snadno dostupné ploše je maximálně přeplněno. Chvíli jsem bloumal parkovištěm a hledal volné místečko pro mé obří auto.
Malinká Fabie se vejde skoro kamkoliv, ale tady nějak vhodné kamkoliv nebylo. Když už jsem našel místo a zkusil do něj 2x zajet, tak jsem jen pobavil přihlížejícího pána s baťohem. Stále se mi to nezdálo dokonalý. Respektive, blbě by se mi lezlo z auta ven. V tom vidím, jak o řadu dále odjíždí modrý superb. To bude ono. Objedu to a hle, pán s fordem byl rychlejší. Dobrá jsem kliďas, vrátím se do minidíry, ono se to tam vejde. Přijedu zpět a ejhle, těsně přede mnou tam zajela paní s mini cooperem. "Měl jste to tady před tím nechat!" nechal se slyšet v dobrém rozmaru pán s baťohem, který mé počínání sledoval. Díky, první pobitevní generál se mi hlásí do dne...
Nakonec zvítězilo mírně nestandardní podélné stání u plotu s nápisem sprejem: "Nestůj u plotu, jinak tě chytnu do chobotu." No, taky dobrý, snad nebude tak zle. Musím na vlak.
Na nádraží se to hemžilo cestujícími víc než obvykle. A mezi nimi i pobitevní generál číslo dvě. Postarší muž vysvětloval své dospělé dceři, že do Pardubic vůbec neměla jezdit: "Dyk ti to muselo bejt jasný, že tě do toho bytu nepustěj". "A jak mi to mělo bejt jasný? Mám klíče a nájemní smlouvu do konce ledna? A proč jsi mi to neřekl doma? Mohli jsme ušetřit za jízdenky, když jsi takovej jasnovidec. A proč jsi jako jel se mnou?" dcera zjevně neměla příliš trpělivosti se svým mentorem. Pán však zachoval klid a dekórum: "Já si chtěl jen vověřit, jestli je můj úsudek správnej. A jsem důchodce a tak mám aspoň s tebou vejlet," snažil se situaci odlehčit, ale moc tomu nepomohl. "Vejlet? Vstávat ve tři ráno a vracet se v sedm ráno, tomu říkáš vejlet?" Resumé mi bylo upřeno, musel jsem na perón číslo tři.
Vlak přijel akorát na čas, kde je můj vagón jsem odhadl přesně. Jasná poučka platí: když neznáte řazení vagónů a rozhodnete se čekat napravo, ten váš vagón bude nalevo! Taky, že jo! Musel jsem projít celou soupravu. Konečně mám své místo - sedadlo 105 ve vagónu 370. Otevřu dveře kupé a... paráda, už tam sedí paní. Velká, jak dvě Haliny. "Tu máte místenku co?" vyhrkla na mne sama od sebe. "Mám - sedadlo 105," řekl jsem nesměle a dělal, že ho hledám. Věděl jsem moc dobře, že ona sedí na 105 i 106 současně. "No, to jste měl přijít dřív," odzbrojila mne přesvědčivým sdělením s neotřesitelnou logikou. Pobitevní generál číslo tři je tu. A je to generál bez kompromisů. "To nic, já si sednu tady." "To bude lepší, já už jsem uvelebená," zakončila debatu a já dělal, že sleduji krajinu za oknem.
V Praze pracovní jednání nebylo moc povedené. No, není vždycky posvícení. Zato bylo rychlé. Jen mne na myšlenku pobitevního generála, když tak zpětně přemýšlím, taky navádělo: "Měli jste s tím přijít dřív, než my." Tak zněl výsledek jednání.
Vrátil jsem se na hlavní nádraží. Samozřejmě, že vlak mi ujel o minutu. Ještě, že na Pardubice to jezdí každou chvíli. Dal jsem si kafe, usadil se ke stolečku a pozoroval mumraj hlavní budovy. Čtvrtý pobitevní generál na sebe nenechal dlouho čekat: "Tebe tak nechat koupit lístky!" Typická česká rodina Homolkova stála před cedulí odjezdy a hlava rodiny = matka pluku - cepovala svého manžela z nepovedeného nákupu. "Jak tě mohlo napadnout koupit jízdenky na pendolíno, když jsme ho nestihli?" Vražedná to logika! V očích menšího pána bylo čitelné: "Vždyť sis je mohla koupit sama..." Jako správný hrdina a muž, který zjevně konsoliduje rodinu, však mlčel. Při bližším pohledu na jeho manželku, jsem ho naprosto chápal.
Vlak z pražského nádraží zahajoval svou trasu, a tak i bez místenky nebylo složité najít volné sedadlo. Navíc přijel 15 minut před odjezdem. Usadil jsem se, zapnul notebook a začal studovat došlé maily. Homolkovi si mne našli znovu. Zabrali všechna sedadla přes uličku. Bezděčně jsem četl došlou poštu a poslouchal výlevy matky pluku. Nevynechala jediného člena jejich výpravy. Ty si ale žijou...
Za chvíli jsme byli v Pardubicích a já tak mohl opustit vagón děsu. Auto jsem našel v pořádku, žádný chobot v dohledu a tak jsem vyrazil k domovu. Doma mne čekaly noviny - hlavní titulek: NEJEZDĚTE DO PRAHY, JE TAM INVERZE. Kruh se uzavřel... A kolik pobitevních generálů jste dnes potkali vy?