2.LEDEN 2017 - KALAMITA
A je to tady. První pracovní den, děti mají poslední den prázdnin. Logicky to tak znamená jediné - KALAMITU.
Kalamita v práci se projeví okamžitě. Pln odhodlání, oholen, navoněn, vyrazil jsem směr práce. Po cestě jsem se klouzal po zamrzlých kalužích, až to mou ženu děsilo a s úsměvem od ucha k uchu jsem vpadl do budovy. První koho jsem potkal byla paní uklízečka. Vše je, jak má být, pomyslel jsem si a z vesela ji pozdravil a popřál co nejméně špíny v tom novém roce. Odemkl jsem kancelář, odložil kabát a usadil se za pracovní stůl. Ajaj, kdepak je počítač? Aha doma, já si přece notebook odnesl na svátky domů... Bezva - start jak má být - kabát znovu na sebe, zamknout kancelář a hurá pro pracovní nástroj. Když jsem za čtvrt hodiny opětovně přicházel ke dveřím kanceláře, pohled paní uklízečky byl zjevně zmatený.
Dopoledne uteklo jako voda. Dlouho očekávaný návrat nejdůležitější kolegyně po dlouhé nemoci byl tu a tak i ona sama nás zahltila svými pracovními plány. S kolegou jsme vše přijali s pochopením a patřičnou důstojností. Byť startovat energicky po delším volnu je jen pro velmi odolné jedince. Jsme však silní! My muži... žádná žena nás nezažene do kouta!
Oběd láme den. Ten dnešní ho zlomil dokonale. Nejen, že skoro všechny restaurace měly zavřeno a tak v touze po teplém jídle jsme si připadali trochu jako turistický oddíl, ale když už jsme se ukotvili v restauraci, tak pohled z okna bral energii každou vteřinou. Kalamita č. 2 byla na světě - chumelí! Jupí...
Ačkoliv jsem byl ponořen do nejrůznějších dokumentů, desek a šanonů - pohled z okna mi dělal opravdu smíšené pocity. Sníh za oknem je paráda. Sníh na chodníku a silnici je potenciální problém. Sníh na vlastním chodníku u vlastního domu je pak k naštvání...
Domů jsem dorazil tak, jak jsem i odcházel. S manželkou. Celou cestu jsem ji vyprávěl, že u nás u domu určitě nechumelí. Snažil jsem se ji vsugerovat myšlenku, že chumelomrak měl u našeho domu pauzu. Coby variantu číslo dvě jsem zvolil fantazii, že děti vzaly košťata a sníh zametly, aby nám udělaly radost. Žena mne od obou příběhů neustále odrazovala. Já se ji snažil vnutit životní optimismus. Marně... Měla zase pravdu. Chumelilo i u nás a sníh ležel všude i na klice od vstupní branky.
Zazvonil jsem a čekal, která s dcer promluví z reproduktoru. Ozvala se ta mladší: "Ano?" Rozhodl jsem se být vtipný: "Ahoj dráčku! Tatínek s maminkou tu jsou, zabzuč nám, vezmi košťátko a lopátku a pojď nám otevřít." "Je tam zima, já ven nejdu," ozvalo se suše z reproduktoru od branky a naštěstí zazněl i zvuk elektrického bzučáku, který nás s manželkou vpustil na náš pozemek. Výraz manželky jasně naznačoval, že je naprosto spokojená, jak měla pravdu. Podpory jsem se však nedočkal. "Nelez na tu chodbu, zašlapeš ji - koště a lopatu ti podám." Dnešní osud tak byl zpečetěn! Kalamita č.3 pro mne byla jasná - zametat a vyhrnovat! Vybavil jsem dopolední odhodlání: žádná žena nás muže nezažene do kouta! Jenže já mám doma hned tři...
Zmrzlý na kost jsem po vyhrnovací eskapádě šťastně usedl do obývacího pokoje. "Dáš si kafe? A šunkofleky?", přivítala mne v teple domova moje milovaná žena. Dám! A jak rád! Jsem přeci hlava rodiny a dnes jsem přeci tu naši jeskyni náležitě ochránil před kalamitou doby ledové...