13.ČERVNA 2017 - OBOHACEN
Ačkoliv stav mé kůže zrovna nelákal k výletům, tak jsem i tak uvítal pracovní cestu do Prahy. Vždy mi přinese odreagování a kromě pracovní povinnosti i nějaký ten zážitek navíc.
Včerejší zastupitelstvo opět trochu zabrnkalo na nervovou soustavu a tak strávit pracovní den cestou do Prahy a zpět bylo vítaným zpestřením.
Už první pohled do kupé v Pardubicích mi naznačil, že mne čeká hodinka opravdu zajímavá. Manželský pár s cca tříměsíčním potomkem nakufrovaný v kupé i s kočárkem mne už při vstupu lehce rozhodil.
Dítě brečelo a tak jeho nepříliš upravená ale zjevně moderní bio matka přistoupila k aktu kojení. Ačkoliv jsem hlavu otočil z okna do krajiny, tak odlesk v okně mne však stále nabízel pomyslné zrcadlo a v něm matku mučící svým prsem kojence. Když dítě řvouce čím dál více stále a bez ustání odmítalo matčino prso, vložil se do toho jistě jinak velmi zodpovědný otec: "Prosím tě, co jsi měla ke snídani, že mu nechutná?" Dozvěděl jsem se, že mrkvový dip a rajčatové pyré, což je prý plné vitamínů. Dítě stále řvalo. Matka zkoušela prso číslo dvě... Řval bych taky...
Přiblblou scénku narušil příchod vlakušky: "Budete si přát nějaké občerstvení?" Nevím, zda myslela i to dítě, ale já s díky nabídku odmítl a pozoroval dál krajinu. Ne tak moji spolucestující. "Ta bagetka v menu je bio? A máte ji bez masa? Jsme vegetarináni." Slečna zřejmě uvyklá na tyto typy cestujících s velkou omluvou a pokorou vysvětila, že bohužel nemají, ale že může nabídnou sladkou snídani, koláčky s povidly. "V tom jsou tuny cukru a bůhví, jak se to peklo," odtušil otec a dítě se opět rozeřvalo. Nakonec si objednali neperlivou vodu a po ujištění, že čaj je opravdu z "čerstvé a opravdové" souhlasili s dodávkou mátového čaje.
Až do Prahy si vystačili s hodnocením ubohosti nabídky občerstvení ve vlaku včetně slov o diskriminaci vegetariánů ve veřejné dopravě. Celé to prokládalo svým řevem jejich dítě.
S velkou úlevou jsem v Praze vystoupil.
Pracovní záležitosti naopak nabídly příznivé odpovědi a tak ranní terapie v kupé stála i za trochu toho obětování.
Po zkušenosti z cesty do Prahy jsem z velkým napětím usedal do kupé na zpáteční vlak. Přistoupil nejdříve mladý muž a po něm žena asi v mém věku. Oba vysoukali z brašen své notebooky, přicucli je kabelem do elektrické sítě a mlčeli.
V zrcadle naproti jsem viděl v odraze, jak loví outlook a zkoumají maily. Vlakuška tentokrát nijak speciálně nenarazila. Pán si dal dvojité preso a paní ke kapučínu toužila po panáku rumu. Vlakuška ji nabídla restaurační vůz a tak dáma chvíli za Prahou opustila naše kupé. Vrátila se s jiskrou v oku až za Kolínem a vypadala triumfálně.
Ihned po dosednutí rozjela dialog o cestování se svým sousedem a když zjistila, že oba jedou do Bratislavy, tak ho pozvala na panáka. Notebooky nechali ležet v kupé, mne pověřili hlídnáním a zmizeli směr restaurační vůz. Stačil jsem jim jen sdělit, že vystupuji v Pardubicích...
Těsně před pardubickým hlavním nádražím se vrátili a rozhodli se mi překotně vyprávět, že jsou oba právníci a jedou do Bratislavy k nějakému přelíčení a že je strašná náhoda, že se potkali takto ve vlaku.
Pogratuloval jsem jim k náhodě, popřál šťastnou cestu a úspěch v jejich právnické šichtě a vyrazil ke dveřím. Za zády jsem ještě stihl zaslechnout: "Jdem na panáka? Notebooky bych vzal s sebou..." Asi si cestu náležitě užijí...
A já zamířil k domovu. Jak již bývá z cesty do Prahy tradicí, přijel jsem náležitě OBOHACEN :)