12.ČERVNA 2017 - KOLENA
No tak ten včerejší den se fakt povedl. Že začínám divně? Že nepíšu o dnešku? Jen vyčejte, má to svoje důvody.
Včera v Třinci (ano to je to město, co jste měli uhodnout) jsem strávil odpoledne v pohodlném posezu na tribuně atletického stadionu. Teplota byla ideální (22°C), mírný vánek. Já si vyšperkoval outfit kraťasy a tričkem a jal se sledovat nejlepší české atlety.
Bavilo mne to moc a ani mi nepřišlo divné, že slunce pálí čím dál víc. Od 13:00 do 18:00 jsem neopustil svou sedačku a plný úsměvů jsem sledoval Hejnové, Špotákové, Masláky a Sasínky.
Populární hláška: "Tati, bež se představit - ahoj Máslo, já jsem Sádlo!" bavila hlavně mou ženu a dceru. Já však zachoval dekórum, nikam nechodil, Pavla Masláka niketrak neobtěžoval a jen sledoval a sledoval úžasnou atletiku.
Vše začalo v závěru třinecké mise. Když jsem před odjezdem hodlal vyrazit na preventivní předcestovní toaletu, bylo mi najednou divné, že se mi nějak neohýbají KOLENA. Teprve těsně před šestou večerní - po pěti hodinách trpělivého sezení - jsem zjistil, že sice mám úspěšně spálený krk, levé rameno a ruce od zápěstí po hranu rukávku trička, ale hlavně mám úplně zmordovaná obě kolena. Svítily neskutečně rudě.
Noc byla samozřejmě krutá. Ohyb kloubu kolen vůbec nefungoval. Jejich silně rudá barva a na dotyk velmi citlivá pokožka dávala tušit, že nejen noc, ale i dnešní den bude stát za to. A taky jo. Ač jsem dělal, co jsem mohl, abych maskoval kolení spáleniny, tak můj pohyb dával tušit, že se mnou není něco v pořádku. Svému okolí jsem musel připadat buď, jako kdybych měl protézy anebo silný průjem...
Slunce je fakt zákeřná věc. Nechá vás příjemně lebedit, aby následně spočítalo všechny mikrosekundy pobytu pod jeho paprsky. Já mám tak díky tomu na svém těle slušný třinecký ovar nebo chcete snad pečená KOLENA?