12.LEDNA 2017 - MAZEC
Tak to teda jo! To byl ale mazec! O čem že to mluvím?
No, představte si následující scénář:
Odhadem dvacet let jsem si pořádně naplno nezahrál ping-pong. Pálku, kterou mi kdysi věnoval můj táta, který se vždy sám pasoval na ping-pongového krále, jsem musel chvíli hledat. Potom ji i oprášit a očistit. Míček jsem nenašel vůbec. Přesto jsem se nechal zlákat dvěma kolegy k bitvě: "pojď s náma, jen tak si zahrajeme".
Z onoho "jen tak" se vyklubala dvouhodinová řež hlava nehlava, kdy žádný míček nebyl ztracený. Každé prasátko bylo předmětem výbuchů smíchu a rozčilení. No prostě opravdový sportovní MAZEC.
Je fakt, že bývaly doby, kdy jsem doma s tátou na zahradě či v garáži mastil ping-pong hodně často. A bývaly doby, kdy se se mnou sázel, že mne porazí i ze židle a zpravidla se mu to i dařilo. Dneska už by mne sice porazil, jak on sám říká: "leda tak ze schodů", ale základ od něho jsem dostal více než slušný. Minimálně v tom, že je to třeba při hře náležitě soupeři okomentovat.
Jelikož jsem dobře vychovaný, tak jsem své hostitele napoprvé samozřejmě nechal zápasy vyhrát, ale nedal jsem jim to ani trochu zadarmo. Starší Václav mne vyzval jako první. V půlce duelu se do hry ponořil natolik, že ztratil i podrážku na své botě a běhal jak Joffrey de Peyrac za Angelikou. Kulhající senior, neustálé stěžování na herní podmínky - krátký stůl a kluzkou podlahu - a sportovně musím uznat, že i jeho sekaný bekend, byly nad moje síly. Dva nula na sety bylo na světě za poměrně krátkou chvilku.
Oba moji hostitelé si pak poměřili síly mezi sebou, ale tady Peyrac narazil úplně jasně a 0:2 zní ještě milosrdně proti reálnému obrázku na hracím stole. "To se mám na co těšit," běželo mi hlavou, když jsem přistupoval ke stolu proti Mildovi. Výsledek jsem měl sice obdobný jako s Peyracem, ale samotný průběh byl úplně jiný. Dlouhé výměny, hra nahoru dolů, doleva, doprava,... super, úžasný, parádní - prostě mazec. "Týjo, já si zpotil tričko," svěřil se mi se svým překvapením Milda při podávání rukou po zápase.
Já byl sice rudý jak rak, zpocený (jak říká teta) "jak vrata od chlíva", ale na výsost spokojený.
Trochu mi však moje nadšení zabrzdila má sportovní rodina a večerní návrat k ní. Přivalil jsem se domů a absolvoval (troufám si tvrdit, že ještě milosrdný) dialog s milovanými dceruškami: "Ty vypadáš!" uvítala mne ta starší, když mi otvírala dveře domu. "Kolik jsi dostal, zničili tě slušně co?" přidala si ta mladší. "Počkejte, počkejte! Jak si můžete vůbec myslet, že by váš tatínek prohrál?" "Tati nelakuj nás. V tenise jsi vyhrál za celý loňský rok ze všech zápasů jeden jediný set. A když se ti to přihodilo, zahltil jsi tou novinou facebook na týden. Neříkej, že v ping-pongu to je jiný." Nemělo smysl vyprávět, jak jsem svého soupeře donutil kulhat a druhý, že si i zpotil tričko. Zakroutil jsem jen smutně hlavou a odbelhal se do koupelny. Začal jsem napouštět vanu. Přišla za mnou moje žena. Usměvavá. Pohladila mne po tváři a na rozdíl od dětí se na výsledek neptala: "Ty se jdeš koupat? Nebuď tam dlouho. Tím smutek nezaženeš, já vím, že jsi hrál určitě skvěle!" Tak a je to, ta mne zná. To je skvělý. To je ten správný mazec!
A děti? Ty ať si o mé výkonnosti přečtou tady na "vodpadu". Jednou to celé jistě pochopí a jako já budou vzpomínat na dny, kdy táta hrál ping-pong a byl v něm nezničitelný!