23.BŘEZNA 2017 - SÁM
Znáte to, jak vám někdy den nabídne neskutečně trýznivý pocit, že jste na všechno SÁM? A to i přesto, že vás obklopují desítky lidí?
Nevím, jestli za to může pověstná jarní únava či kombinace pracovních povinností a výkonů nejbližších pracovních kolegů, ale intenzivně prožívám pocit naprostého osamění.
Jeden problém za druhým od časného rána, k němu pak porada za poradou. Plno informací, dostatek údajů, variant i řešení. Mluvilo na mne přes den tolik lidí. Přesto, když jsem zamykal kancelář a odcházel směrem k domovu, říkal jsem si, jak jsem na to všechno tak nějak SÁM.
Doma mne přivítal čilý ruch švitořících potomků a rychle pobíhající manželky. Očekávaná návštěva babičky značně zintenzívnila úklidové práce v obývacím pokoji. Zapojil jsem se do rodinného soukolí a za chvíli bylo vše připraveno na přijetí očekávané návštěvy.
Ta utekla jako voda v nedalekém potoku. Ani jsem nevnímal hektiku, kterou tento typ návštěv přináší. Babička zahrnula informacemi především manželku, děti prohodily pár slov s dědou a já se přistihl, že ač sedím v jedné místnosti se všemi, tak nějak nic kolem sebe nevnímám.
Seděl jsem v křesle. Koukal na dění kolem sebe, ale vnitřně jsem tak nějak byl naprosto SÁM. Z hlavy jsem nedokázal vytěsnit další den, který mne pracovně čeká a kde budu řešit pracovní starosti. Opět se spoustou kolegů a řadou informací.
Všech těch lidí je kolem mne opravdu "habakuk". Všichni se mnou něco řeší. Věnují se mně samotnému i problémům, které mám. Vím o nich. Vážím si jich. Ale dnes to opravdu sžíravě brní v hlavě - dnes jsem byl na vše opravdu hodně SÁM.