4.BŘEZNA 2017 - JARO
Přišlo jaro! Dnešní den se konečně připomnělo také slunce, svěží větřík, sem tam nějaká ta rozkvetlá kytička a hlavně... lidi na procházkách v ulicích.
Je sobota. Volný den. A k tomu to jaro.
Už když jsem ve sportovním outfitu mířil na svou procházku směrem kancelář, bylo jasné, že příchod jara nevnímám jen já sám. Ještě jsem nezavřel ani branku u plotu a už tu byla seniorka "spoluchodkyně" - "Dobrý den, teda ten váš domeček je nádherný. Já tu chodím záměrně na procházky a kochám se tím, jak jste ho opravili."
Bezděčně mi paní připomněla roky práce na rekonstrukci našeho domu. Stále je v něm co vylepšovat, ale jaksi hlava poroučí opak. Teď už mám problém i obrázek na zeď pověsit...
"A jdete tudy? Tak mi se s Betynkou přidáme a půjdeme s vámi," nedostal jsem šanci na jinou variantu. Pejsek sice paní docela slušně vlekl, ale nedala se ani když chrčel a funěl, šla si pomalinku a stále mi vyprávěla a vyprávěla. "Já to tu mám tak ráda. A teď když je všude cítit to JARO, tak úplně cítím, jak se vše probouzí."
O dvě ulice dále mne vysvobodila další, jarem probuzená dáma. I když trochu jiného ražení. "Dobrej, to jsem ráda, že vás vidím. Pojďte se podívat na ten chodník u nás. Vidíte to?" Ach jo, zase ten nepovedenej chodník. "Dobrý den, vidím, vidím. Už v pátek jsem si to tady procházel. No, není to dobrý..." a to se mi v hlavě nabízela daleko horší slova.
"Copak, jak je to zadlážděný, to snad ještě urovnaj. Ale víte, že nám i překopli kabel? Elektrika nešla několik hodin. Byli tady čezáci a nějak to opravili, ale měl byste se na to podívat, jestli to je dobře." Ne že bych rozumněl rozvodům elektriky pod chodníky, ale na vysvětlování jsem moc síly nenašel. "Pošlu jsem hned v pondělí chlapy z investic, oni na to mrknou," přislíbil jsem pomoc a rychle si dělal do mobilu poznámku.
"Ahoj sousedko, něco se děje?" vysvobodil mne za plotem číhající muž. Paní mu začala vyprávět stejný příběh jako mě a já mohl pokračovat ve své procházce. "Spoluchodkyni" seniorku mezitím Betynka kamsi odvlekla a tak jsem mohl nerušeně mířit dál.
Ušel jsem sotva dvacet metrů, když u mne přibrzdilo auto: "Jdete do kanceláře? Nechcete tam hodit?" Aktivní spoluobčan je opravdu výhra. "Ne, díky. Je krásně, já se rád projdu," s úsměvem jsem odmítl nabídku. "No, jo. JARO co? Vy jste jak moje manželka. Tak se procházejte, já jedu." Rozloučil se po svém a zmizel za nejbližším domem.
Jo, přišlo JARO! A já zjevně potřebuju dovolenou jako sůl...