21.ÚNORA 2017 - NESTÍHÁM
Tak trochu honička byl dnešní den. Asi mě mělo trknout už ráno, když jsem nestihl snídani a směr kancelář vyrazil na lačno, jen s lokem čaje od dcery, že dnešní den bude asi v kvapíku.
Služební automobil při nastartování zablikal levým světlem a poté jej zhasl. Fajn, za půl hodiny mám schůzku v Chrudimi. Dobrá, volám hochy z Technické skupiny: "Prosím prosím. Pomoc. Potřebuji stroj s funkčním světlem. Za deset minut musím odjíždět."
Vrátil jsem se do kanceláře, kde mi kolega neprozřetelně přiložil: "Copak tady tak poletuješ? Ty někam jedeš?" Snažil jsem po ránu hned na první dobrou nerozčilovat: "Jedu do Chrudimi, včera jsme se přeci o tom bavili." Bylo znát, že včerejší rozhovor je zapomenut. "Aha a kdy se vrátíš?" Trpělivě jsem zopakoval důvod návštěvy a že požadovanou desátou určitě nestihnu. Kolega se odmlčel, aby to po chvíli celé rozlouskl, aniž by hnul brvou: "Tak já pojedu jindy."
Neměl jsem prostor se nad tím víc zamýšlet. A s odstupem času jsem i rád. Pohled na hodinky mi totiž dával jasně najevo, že nestíhám. Technici nezklamali a podobně jako u formule 1 mi dokázali vyměnit žárovku u služební Fabie za požadovaných deset minut. A já mohl vyrazit do Chrudimi.
Nastartoval jsem naši služební limuzínu a hned se musel rozesmát. Rádiem znělo: "Ne, ne, ne, nesnídám, nesvačím, nestihnu to nestačím. Promiňte, vážení, mám veliké zpoždění." Včelí medvídci jsou v éteru. Povzbudivý song. Pomohl mi však trochu uklidnit mysl, však ono se to nezblázní.
Na schůzku jsem dorazil s přijatelným desetiminutovým skluzem. Můj parťák nikde. Vzal jsem telefon a volám: "Jsem na místě, kde ty?" "Nestíhám, dej mi deset minut," ozvalo se na druhém konci. A já vůl se tak honím...
Jednání bylo dlouhé. Až by se dalo říct. Čím déle jsme na sebe čekali, tím snad víc jsme společně jednali. Ačkoliv výsledek jednání mne poměrně potěšil, tak další pohled na hodinky řekl opět ojojoj... Oběd nebude. Ten prostě nestíhám.
Další pracovní povinnosti sice byly náročné, ale i v tomto případě celkem úspěšné. Následoval přesun zpět do našeho města. Vrátil jsem vládní limuzínu na parkoviště a zamířil k domovu. Oproti běžnému pracovnímu dni a proti tendeci celého dne něco nestíhat, tak naopak doma jsem byl dříve než jindy.
"Ahoj Pepo, to jsme rádi, že jsme tě stihli," otevřela mi domovní dveře maminka mé ženy. Překvapený z nečekané návštěvy jsem se pokusil vtipně zareagovat: "A já jsem zase rád, že jsem přišel jednou dřív domů a načapal vás tady. Určitě na mě něco kujete." Úsměv na líčku to nějak nevyloudilo a žena na mne mrkla, ať raději další vtípky nezkouším.
Vyzul jsem si boty, sundal kabát a jal se pozdravit tchána v obývacím pokoji. Dal jsem vodu na čaj, aniž bych narušoval plynulý dialog všech osob. Kromě dědy mluvily všechny 4 ženy čile mezi sebou, aniž by nějak reagovaly na můj příchod k rodinnému krbu. Konvice ještě nestačila cvaknout, když návštěva zavelela - ODJÍŽDÍME, MUSÍME, JINAK TO NESTIHNEME...
Sedl jsem si s čajem na uvolněné křeslo v obýváku, dal nohy na trnož a s oddechem si v duchu pomyslel: "Jo, já už dnes nikam spěchat nemusím, užil jsem si nestíhání až až..."