3.ZÁŘÍ 2017 - A JE TAM
Atletické mistrovství přidalo další velké vzpomínky do sbírky. Patnáctiletá dcera ve finále bojovala co to šlo a získala neskutečné 5.místo v ČR v kategorii do 22ti let.
Přijeli jsme tak domů plni zážitků. Vyprávěli jsme si navzájem detaily celého pražského víkendu. Každý po svém, ale byla to zábava. A pak to přišlo - zpátky na zem.
Rychlá večeře a balit, balit, balit. Čekal první přesun na internát. Uteklo to jako voda a starší dcera míří na střední školu. Internát je logická volba vzhledem k cestování. Přesto vlhké oči manželky naznačovaly, že "brouček" opouští hnízdo a nám rodičům to dneškem tak trochu dochází.
Nanosili jsme ji věci do jejího nového království, prozkoumali pokoj po svém a v pravý čas vycítili, že je třeba opustit prostor.
Cestou domů jsme v autě mlčeli. Ticho rozsekla mladší dcera Maruška: "Tyjo, za čtyři roky mě třeba taky takhle odvezete co?" Podívali jsme se s manželkou po sobě. Čekal jsem slova povzbuzení. Reakce mé ženy byla však taková, že to celé auto rozesmálo: "Maruško nenechávej mě s taťkou samotnou doma. Já tam s ním nechci být sama."
Ochránce ohně v krbu, živitel, hlava rodiny... prdlajs. Ženský prostě držej při sobě v jakémkoliv věku. Ale jo, tátiny má svou roli danou. Oni si mne budou hýčkat prostě jinak.
Bez ohledu na smutek či úsměvy, všichni tři jsme ale měli v hlavě pohled do okna, když nám mávala při odjezdu. A taky jsme měli všichni tři v hlavě slova, která to všechno přesně vystihují: A JE TAM!