18.LEDNA 2017 - TAJEMNO
"Ty jsi tam fakt byl? No, tak to jsi u mne hrdina... tam já nepáchnu, ani kdyby mě tam táhli párem volů," zaslechl jsem od vedlejšího stolu rozrušeného návštěvníka restaurace. "Nesmíš mít předsudky, ono to zas tak hrozný není. Jen musíš najít, jak s nimi mluvit. A uznávám, to někdy není jednoduchý." nedal se jeho kolega a pokračoval v debatě. "Já si kolikrát i připravuju varianty a podle nich dopředu vím, jak budu mluvit já dál. Osvědčilo se mi dělat si scénář," rozesmál se.
Ač to není zrovna známka slušnosti, tak mne jejich dialog zaujal. Začal jsem pátrat, o čem vlastně tak zasvěceně mluví. Mátlo mne, že jsou oba tak tajemní a neřeknou víc konkrétního. Výkladů a teorií jsem měl několik, ale chyběly mi další indicie.
"To ti nevěřím," ozval se opět hlas od vedlejšího stolu a já se mohl znovu zaposlouchat. "Přeci i kdyby jsi si vymyslel sto scénářů, tak oni na tebe vytáhnou verzi sto jedna." "Tak to se mýlíš! Není to zase tak složitý. Spíš je základ nenechat se vtáhnout do jejich komunikace a diktovat tempo," opět se zasmál ten nad věcí a já si říkal, že se blížím odhalení. "Hele, jde o to, že když nemluvíš ty a dokonce jen odpovídaš, tak tě jejich klid a přiblblý úsměv přivede k šílenství. Musíš docílit opaku, pak z toho vyjdeš jako vítěz."
Bude to asi úřad. Měl jsem téměř jasno. Všechno tomu nasvědčovalo. Stoprocentní jistotu mi ale ani jeden nedal. Začal jsem si připadat, jak vyšeřovatel FBI co rozplétá extrémní pavučinu složitého případu. Proč to neřeknou naplno? Že by si byli vědomi, že je poslouchám?
"Hele, ty mě tu lakuješ," stále nechtěl věřit svému parťákovi ten mladší chlápek. Nevypadal na nějakého bázlivce. Přesto svému optimistovi jeho nadšení rozmlouval. "Já tam byl před vánoci. Manželka mě donutila. Stál jsem s promáčeným papírem, co nám přistál ve schránce, frontu skoro hodinu. Prý, abych se dostavil,... tolik arogance a neschopnosti jsem na jednom místě dlouho neviděl. A když už na mne přišla řada, co si myslíš, že jsem se dozvěděl? Přijďte zítra! Jdete moc brzo!" Jeho kolega optimista začal skoro šeptat: "No je fakt, když je fronta větší než pět lidí, je lepší v ní nečekat. Vidíš toho chlápka v červený košili, co sedí tady u sloupu?" Lehce mi zatrnulo, u sloupu jsem se děl jen já. Červenou košili mám taky...
"No, tak toho jsem tam jednou potkal. A jemu jsem jeho situaci nezáviděl ani náhodou. A on to zvládl a celý s noblesou..." šeptal čím dál víc. Byl tajemný, jak bájný hrad v Karpatech. Mě začínala moje teorie, že mluví o zkušenosti s úřadem, do sebe zapadat. Jen jsem stále i přes všechnu snahu neměl jistotu...
"Si představ, že vystál frontu a dostal se k přepážce, kde seděla brejlatá neupravená... no už tohle bylo těžký. A ona mu řekla: přejete si?" Jo, to bude určitě nějaký úřad. Nebo ne? Proč se bojí říct vše naplno? A co sakra vypráví o mě? Nastražil jsem uši, co to jen bylo možné.
"On jí všechno trpělivě vysvětlil a víš co ona? Po jeho téměř pětiminutovém monologu? To musíte vedle, tohle se tady nevyřizuje," zasmál se nahlas a k mé radosti opět trochu zesílil hlas. "No a tak se postavil vedle. Pár lidí na něj bručelo, že předbíhá. A teď si představ, co následovalo. Ta příšera, co ho poslala jinam, přešla k druhému okýnku a řekla mu opět sametovým hlasem: přejete si?" "No to by mě zabilo," smál se pesimista. "A co jako udělal, tohle přece s žádnou noblesou nejde přejít?"
Šátral jsem pamětí, ale nikde se mi tato scéna na žádném úřadě nevybavovala. Snad jednou u rejstříkového soudu? Ale až takhle? A proč o tom tak tajemně mluví?
"Normálně ji řekl stejné věty. Bez emocí vše zopakoval. Slovo od slova, jako kdyby mluvil s jiným člověkem." "Tomu nevěřím, to ani trochu na ni nevyjel?" Samotného mne zajímalo, jak celý příběh dopadl. "Ne, vůbec a to je právě ten klíč! Tehdy jsem to pochopil. Jen co odešel, tak se za přepážkou to cosi skoro uvztekalo. Prý - viděli jste ho? Arogantního frajera? A to je ten klíč! On odešel jako vítěz! My mu skoro zatleskali." Dmul jsem se pýchou, i když stále mi paměť nepomáhala. Já přece takový příběh neznám? Na úřadech jsem denodenně. Tohle přeci nevím...
"Hele, prostě jsou chvíle, kdy se tomu nevyhneš. A jsou chvíle, kdy si tě přitáhnou oni sami. Jak mimozemská civilizace." To už jsem šel skoro do kolen. Ještě ke všemu ufoni? K úřadům obecně mám svůj osobitý vztah, ale takový dialog plný tajemství bych nikdy s nikým neabsolvoval. A pak mi to celé začalo dávat smysl. "Má ti vše přijít domů do schránky a ty najdeš jen lístek, že tě nezastihli. A přitom jsi byl celý den doma. Oni tě prostě chtějí tam. Tam k nim... A tam to celé na tebe s plnou parádou spustí..."
No jasně! Už vím! Není to úřad! A dokonce vidím i obličeje za přepážkami... A vy? Tušíte? Nebo dokonce víte? Pššššt! Je to ale tajemství!