27.ČERVNA 2017 - ŽIVOT
Žijeme životy, prožíváme své příběhy. Naši potomci jsou pokračovateli našich vlastních životů, stejně jako my sami jsme pokračovateli životů těch před námi.
Asi filosofuju víc, než je zdrávo. Ale píšu to záměrně, protože se mi hlavou honí příběh, který měl krutý konec. Asi jej většina zná. Přesto není nijak všední. A doufám, že ani nikdy nebude...
Narodila se na Královských Vinohradech v rodině Čeňka Krále, oddaného Masarykově myšlence, a tedy protirakouských postojů. Měla tři sourozence, dva z nich – starší Marta a mladší Jiří – zemřeli v dětství na septickou spálu. Dospělosti se tak dožila jen o 16 let mladší sestra Věra, o kterou se Milada po předčasné smrti matky také starala.
Ze studia na gymnáziu za Rakouska-Uherska byla v roce 1918 vyloučena za účast na protiválečných demonstracích, které byly studentstvu zakázané. Zároveň jí však byl umožněn přestup na jiné pražské gymnázium, kde maturovala roku 1921. Následně zvažovala studium medicíny, ale po doporučení otce padlo její rozhodnutí pro Právnickou fakultu na Univerzitě Karlově, kde promovala v roce 1926.
V roce 1923 těžce onemocněla rodinně osudovou spálou, díky svému mládí však nemoci nepodlehla a přežila.
Roku 1924 se osobně setkala se senátorkou Františkou Plamínkovou, zakladatelkou Ženské národní rady, kam také vstoupila. Brzy se stala oporou Plamínkové a později přítelkyní a následně klíčovou osobností ŽNR.
A takhle bych mohl pokračovat dalšími odstavci z jejího života. Života, který mohl a měl mít jiný směr, než nakonec nabral. Paradoxně to nebyla 2.světová válka, která by jej zmařila. Ale období míru a tzv. poválečného budování světlých zítřků.
Bystrý čtenář už jistě ví. A co teprve, když si vybaví její slova: "Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj."
A i když se dějiny čas od času opakují, tak by v tomhle si inspiraci brát němely. Byla to velká lidská tragédie a obrovsky zlá doba. Ta by se vracet neměla.
Její poslední slova zněla: "Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to..."
Před šedesátisedmi lety komunisti zavraždili ve smyšleném soudním procesu paní JUDr. Miladu Horákovou, stalo se to 27.června 1950 v 5:35 ráno...