PARADOXY

30.KVĚTNA 2017 - PARADOXY

Čtyřicettři let běhám po této planetě. Mám své záliby, svoje oblíbená místa, své koníčky. Od malička mezi ně patří sport.

Za poslední dva dny jsem si prožil dva velké paradoxy:

PARADOX 1.

Tři roky ve vedení města usiluji o maximální podporu radnice sportovnímu prostředí. Hledám cesty, jak pomoci školám, sportovním klubům, ale i "divoké" veřejnosti budováním hřišť a sportovních zařízení. Leccos už se za ty roky vybudovalo. Sokolovna, kdysi pýcha města, se stala městskou a už i doznala potřebných změn. A další se chystají. Vznikla venkovní tělocvična. Fitnes prvky v parku. Značené běžecké trasy. Zavedl se systém obnovy a výstavby otevřených malých hřišť na nejrůznějších částech města. Fotbalistům jsme zcelili pozemky odkoupením od státního podniku se staly komplet městskými. Otevřeli jsme tak cestu pro budování potřebného zázemí. Teď se blíží chvíle, jak posílit sportovní infrastrukturu zcela novou výstavbou u sportovní haly. Přivedl jsem do města odborníky. Sportovní manažery, co znají realitu provozu městských sportovišť. A taky mistra světa a olympijského vítěze. Mluvili o sportu, coby zdravém životním stylu. Mluvili o tom, že chtějí městu pomoci. Oni sami, svými možnostmi. Doporučovali a chválili přístup můj, potažmo vedení města a jeho snahy. Možnosti exkluzívního setkání s nii využila ani ne polovina zastupitelů. Více bylo lidí z odborných komisí. Výsledek? Spíše skepse a hledání důvodů, jak co nejde a jaký to všechno má překážky. Jaký to paradox...

PARADOX 2.

Přibližne dvacet kilometrů od nás je jiné město. Sportovní infrastrukturu buduje město postupně už několik let. Ano, buduje ji město. Pozvolna, drobně. Ale stále. Přesto tam místní oddíly fungují na maximum. Využívají sportovišť na maximum. A ne komerčně, ne pro svůj byznys. A rozhodně ne proto, že by sami měly přehršel financí. Lidé v těchot oddílech si vezmou v práci volno a bez nároku na jakoukoliv odměnu udělají pro děti závody pár excellence. Přijede televize, točí o nich pořad. Desítky dětí mluví o tom, že by chtěli sportovat pravidelně. Nejen dnes ve školní soutěži. Jméno městu a oddílu budují obrovské. Mistryně světa, rekordmanky. Mohly by užívat slávy a sedět doma. Když se řekne AC ČÁSLAV má to obrovský zvuk. A ne proto, že by tam nějaký podnikatel léčil své ego a honil finance. Tři baby Lída, Jana a Jarmila. Tři ženy, které žijí svoje životy. A kolik radosti druhým udělají. Z přesvědčení. A město je na ně následně právem hrdé.

Proč to jinde jde, jen tak? Žijeme ve světě opravdu hloupých PARADOXŮ...