14.KVĚTEN 2017 - TOUHA
"Tátiny! Vstávej!" tak takhle blbě končil můj dnešní sen. Nevím proč, ale vzbudil jsem se sám od sebe v šest hodin a chvíli se převaloval, abych ještě zabral. Nakonec se mi to podařilo a tvrdý spánek přerušila až netrpělivá dcera.
Už dlouho se mi to nestalo. Je to taky tím, že skoro každý den můj start zařizuje dobře nařízený budík. A je fakt, že i bez budíku je moje vstávání docela přesné. Bez ohledu na den v týdnu. Dnes to bylo ale nějak jinak.
"Proč nevstáváš? Vždyť máme jet do Čáslavi," nedala se odradit. Zavrčel jsem něco nesrozumitelného a ještě to doplnil o svou otázku: "A kolik je hodin?" "Ježišmarja, půl desátý - v deset máme být v Čáslavi!"
Vystřelil jsem z postele, během pěti minut zvládl nutnou hygienu a zkulturnil svůj obličej. Za chvíli jsme už s Andulkou seděli v autě a upalovali směr Čáslav.
Jako téměř každou neděli nás měl čekat atletický trénink. Tentokrát však bylo všechno jiné. A nemyslím tím, že jsem jel zcela hladový, bez snídaně a ještě s otlačenou hranou polštáře na tváři.
Jeli jsem na první trénink po pondělním těžkém pádu a zranění kotníku. Nebyl to trénink v pravém slova smyslu. Po odborným okem trenérky následoval klus, pozměnněná atletická abeceda i pochvala mé maličkosti za boj s otokem a splaskávací ledovací kůru.
Prožili jsme zvláštní týden. Od zlaté radosti, přes první atletické těžké zranění až po moje vlastní zdravotní lapálie. Jedno mi však ukázal. Má dcera má velké sportovní srdce, dostatek dobrých lidí kolem sebe, co ji v nesnázích dají pomocnou ruku a taky má TOUHU se vrátit plná síly.
A ona se vrátí! Asi tak jak stála nade mnou ráno u pelesti mé postele. Jen já už nechci trénink bez snídaně...